Příběh jedné skoliózy se šťastným koncem

Dnes je mi přes 30 let a cítím se dobře ve svém těle. Cítím se v něm mnohem líp než když mi bylo 20. Nestydím se nosit tílka. Není mi nepříjemný pohled lidí směřující na moje záda. Můj život s diagnózou jménem těžká skolióza páteře se za poslední roky výrazně změnil k lepšímu a vím, že je toho dost, co mám ve svých rukou. Moje tělo je tvárné a je na mě, zda bude v budoucnu zdravější, rovnější, pružnější nebo naopak.

Každý den pro to něco dělám a mám z toho velkou radost!

Mám svoje záda pod kontrolou.

Chápu a ovládám nejen svoje tělo, ale pracuji i s emocemi. Svou slabinu v podobě nepříjemné diagnózy vnímám dnes už jako dar, který mě přivedl na zajímavou cestu, kterou bych jinak neobjevila. Zvládla jsem v pohodě a s elegancí bez větších bolestí zad svoje dvě těhotenství a několikaleté denní nošení a zvedání svých dětí. 

Dělám všechny sporty, které mě baví a které dělat chci. Vím, jak sport skolióze přizpůsobit a jak ho vykompenzovat. Chodím ráda po horách s krosnou na zádech, jezdím a bloudím v horách na kole a na běžkách a praktikuji jógu.

Žiju bez omezení a netrpím bolestí zad ani duše.

Dřív jsem se ale necítila fyzicky a psychicky tak dobře jako dnes…

Když mi bylo 14 let uslyšela jsem poprvé od ortopeda diagnózu těžká skolioza páteře. Upřímně, cítila jsem se tenkrát téměř handicapovaná. Trápit se v pubertě s plastovým korzetem 23 hodin denně a absolvovat zbytečnou rehabilitační a lázeňskou léčbu není žádná lahůdka, tím spíš, když nevede k žádným výsledkům a pořád se cítíte jako nejhrbatější osoba v širokém okolí.

Čtyři roky trápení v tak citlivém období, které vedly k finálnímu sdělení dětského ortopeda, které znělo nějak takto: “Tak skolióza se naštěstí nezhoršila, ale ani nezlepšila. V dospělosti už to řešit nelze, takže se loučíme a ať se Vám daří. V životě Vás budou trápit bolesti zad, tak snad nebudou tak velké. Snažte se neztloustnout.

V těhotenství budete nejspíš hodně trpět, ale snažte se, ať se Vám to moc nezhorší nebo skončíte brzy na operaci zad!”

Hrozba operace, mnoho omezení a žádné vyhlídky na zlepšení čehokoliv, co mě trápilo.

Shrnuto a podtrženo, uvolnění z tělocviku, získávám seznam sportů, které jsou pro mě nevhodné nebo zakázané, nesmím zvedat ani nosit žádná těžká břemena, jakýkoliv batoh na zádech je pro mě stejně utrpení. Doktor mě dokonce poslal, ať si zařídím “změněnou pracovní schopnost”. Vypadá to, že existují i zakázaná povolání. Je se mnou jednáno jako s invalidou!

Učím se s tím vším prostě smířit. Co to ale sakra je? Mám žít pasivní život plný výmluv a obav? Mám žit v obavách z budoucnosti, ze stáří, z bolesti, z operace nebo ze zmiňovaného těhotenství a celý život se cítit nepříjemně, když se mi někdo podívá na křivá záda?

Navíc problémy a nemoci se s přibývajícími lety kupily. Tělo nebylo v pořádku a zdravá páteř je tak zásadní, že těch neřešitelných nemocí a problémů jaksi přibývalo. Už jsem nevěděla za jakými doktory chodit dřív, ale ortoped, urolog, gynekolog, imunolog, nikdo si se mnou nevěděl rady a neznal bohužel ani příčiny ani řešení mých trápení.

Hromadící se zdravotní problémy a bolesti.

V dospělosti jsem si tak prošla přes nesnesitelné opakované záněty močového měchýře, pár sezón snad permanentního nachlazení, po neskutečně krutý premenstruační syndrom, abnormálně bolestivou menstruaci až k cystě na vaječníku a endometrióze, která skončila ve 26 letech operací. Měla jsem tolik zánětů a tolikrát brala antibiotika, že to snad ani nelze spočítat.

Byla jsem nejen hrbatá, celá nakřivo, ale taky dost zoufalá.

Skolióza, lordóza, kyfóza, endometrióza a dost!

V roce 2012 se sbírka mých zdravotních problémů rozšířila o výše zmiňovanou další, tentokrát gynekologickou, chorobu bez známých příčin. Před operací se mi dostaly poprvé do rukou knihy od Dana Millmana. Do nemocnice jsem si vzala Cestu pokojného bojovníka, kterou jsem jedním dechem přečetla. Cítila jsem zlom. Takhle to dál nejde. Je mi 26 let a už jsem jak chodící lexikon nemocí.

Musím převzít zodpovědnost za svoje zdraví do svých rukou.

Na začátku roku 2013 jsem se poprvé ocitla s kamarádkou na hodině SM systému a krátce na to na hodině jógy. Tím se definitivně odstartoval můj intenzivní proces vzdělávání a péče o mojí 40ti stupňovou skoliózu. Potkala jsem totiž první osobu, která se v dospělosti “procvičila” k výraznému zlepšení života se skoliózou.

Zbavila se bolestí, zlepšila držení těla tak, že na ni skolióza téměř nebyla vidět a vyřešila svým úsilím a změnou životního stylu různá nabalující se onemocnění.

Ta informace “že to jde” mě nadchla!

První výsledky v podobě lepšího držení těla a psychiky se dostavily rychle. Zlepšení stavu svalů v oblasti beder trvalo déle. Pak přišla stagnace, která odstartovala touhu hledat dál a zkoušení dalších a dalších existujících metod, které se najednou přede mnou začaly vynořovat. Proč jsem o nich neslyšela dřív? Proč jsem žila tak dlouho v domnění, že nemůžu dělat vůbec nic? 

Proč takové informace v dnešní době nejsou nikde na jednom místě?

Přišla nutnost pracovat kromě fyzické schránky také s myslí. Přišlo další zlepšování. Objevovaly se další a další metody a lidé, kterým se výrazné zlepšení stavu těla navzdory skolióze a dospělosti podařilo. Úžasné. Byla jsem otevřená všemu. Bylo třeba začít naslouchat své intuici a pracovat vědomě se svým tělem a životem.

Podařilo se mi probudit k životu a posílit atrofované svalstvo a uvolnit ty hromady hmoty na mých zádech tuhé jak šutr.

Začala jsem se vzdělávat. První přišly certifikované kurzy SM systému a manuálních technik doktora Smíška. Následovalo roční studium instruktorského kurzu jógy. Po celou dobu své vlastní praxe i po celou dobu studia jsem se zaměřovala na jógu speciálně vhodnou pro skoliózu. Přizpůsobení pozic mému typu skoliózy a praxe na míru mi přinášela víc než jiné lekce. 

Zdravé a cílené efektivní cvičení a práce s vlastní páteří, myslí a zdravím se staly mým největším koníčkem.

Tak postupně vznikla SkoliYoga – životní styl, který rovná tělo a mysl.

Nyní předávám své znalosti dál a ukazuji lidem, že se skoliózou i v dospělosti pracovat jde. Vím, jak odstranit svalové dysbalance a nevytvářet nové nebo neprohlubovat ty stávající. To je pro mě to nejdůležitější nejen když se dostanu na podložku, ale také během každodenních činností. 

Věřím, že život není o depresích z křivek a bezmoci. O svoji skoliózu pečuji tak, že mě přestala obtěžovat a trápit. Vytvořila jsem si na míru svůj systém svépomoci a cvičení a motivuji ostatní na jejich cestě k hledání vlastního uzdravování a zvyšování kvality jejich života.